|
O psychodiagnosticePsychologická diagnostika je označení pro postupy, které slouží ke zjišťování psychických vlastností a schopností. Pokusy o diagnostiku jsou staré, jako lidstvo samo. Lidský charakter se odvozoval z tvaru postavy, tvaru lebky, data a okolností narození apod. Číňané již před více než dvěma tisíciletími testovali společenskou úroveň mandarínů. Testová psychodiagnostika, jak ji známe dnes, se začala rozvíjet na přelomu 19. a 20. století, a prvními testy byly testy inteligence. Binetovy testy z r. 1905 slouží dodnes jako základ pro tvorbu určitých typů IQ testů. Postupně se vytvářely metody pro personalistiku a testy zvolna pronikaly do dalších oblastí užití. Ke konci 20. století už byly testy hojně využívány i veřejností, což souvisí se zájmem o osobní růst. Psychodiagnostika, to ovšem nejsou pouze testy. Základní prací psychoterapeutů a jiných psychologů a psychiatrů je zjišťovat vlastnosti a tendence člověka pomocí pozorování a rozhovoru. Ačkoli se to může zdát snadné, právě tyto metody vyžadují velký cvik a zkušenost. Dále sem patří sejmutí anamnézy – neboli informace o dosavadním životě. K zajímavým zdrojům informací patří i různé kresby, písmo, deník a jiná tvorba; zajímavé být leccos vč. např. způsobu, jakým člověk típá cigaretu nebo co vyhazuje do odpadkového koše. Psychologické testy se dělí na výkonové a osobnostní. Výkonové testy zkoumají určitou schopnost – sem patří např. testy inteligence, testy pozornosti, testy paměti nebo testy matematických schopností. Osobnostní testy se snaží odhalit vlastnosti osobnosti, jako je např. dominance, agresivita, sebejistota, společenskost, ovlivnitelnost a další. Dobrý osobnostní test obsahuje velké množství otázek nebo tvrzení. Mělo by být těžké odhadnout, kam která otázka míří, aby člověk výsledek záměrně nezkresloval. Při tvorbě testů se uplatní i statistické výpočty – testy se musí mimo jiné tzv. normovat, aby poskytovaly hodnotné informace.
|
|||
| nahoru |